Kreativní plenky jsem nasadila v roce 2006, to mi bylo 27 let...No co, VanGogh začal malovat ve třiceti a kam to dotáhl! ( tedy ne za svého života, to prodal jeden obraz..)

V tomto roce, pro představu, existovaly mobilní telefony v podobě malých cihliček a volby do Poslanecké sněmovny vyhrála ODS. No a já žila už osmým rokem v Matičce Praze.

Vesmírné nápady se začaly množit v mé hlavě a vyráběla jsem svoje první šperky - bižuterii. K té jsem tíhla vždycky, a tak vznikaly náhrdelníky, náušnice aj., se kterými jsem obchodovala velmi punkovým způsobem.

Pracovala jsem tehdy v jednom nejmenovaném americkém korporátu a tam jsem si "zabrala" malou jednací místnost a v pracovní době jsem zvala své koupěchtivé kolegyně na prohlídku mé práce.

Šperky jsem prodávala i po různých zajímavých místech v Praze, v obchůdcích a secondhandech. Inspirací mi byly hlavně návštěvy blešího trhu na Kolbence, kde jsem od našich romských spoluobčanů kupovala za babku starou bižuterii a tu jsem pak chtivě rozsápala a přetvořila. Obrovským darem mi byl také jeden barter - za své náhrdelníky jsem dostala v jednom secondhandu velký pytel staré bižuterie, ve které se nacházely opravdové poklady. Fantazie pracovala na plné obrátky... 

Časem vznikla značka mi-ju, neboli "from me to you". Hlavním tahákem se staly lékorkové náušnice, které vypadaly opravdu jedle a zúčastnila jsem se s nimi první přehlídky kreativců Code:Mode v roce 2009 v karlínské tovární hale. Mělo to nádhernou atmosféru staré polorozpadlé haly, kde se prodávaly opravdu zvláštní věci od zvláštních lidí.

Logem značky mi-ju byla muchomůrka, s tím jsem se jednou probudila ze sna a napadlo mne ihned, že si vytvořím i deštník na prodejní trhy. Zakoupila jsem tedy červený a pomalovala jsem ho bílými puntíky. Mým plánem bylo i pořídit si ve stejném designu i auto, ale jelikož jsem tehdy jezdila Pegueotem 205 s prošlou TK, nebylo to asi moc realizovatelné...Pamětníci Freezefestu na starém letišti vzpomenou na to, jak mi ho sprejeři pomalovali různými vtipnými hesly, jako např. "PIMP CAR", nebo "THC-LHC" a tak jsem brázdila pražské ulice, než mi svědomí nedalo a prodala jsem autíčko do šrotu, i s nápisy. Dostala jsem za něj 1000Kč, protože mělo dobré gumy.

To už jsem měla pronajatou garáž ve Strašnicích, kde jsem měla skladiště všech možných pokladů z různých materiálů, ze kterých jsem tvořila, ale auto už se tam prostě nevešlo. Ve dvoře v okně se často vyskytovala paní zlojazyčná, která mé výtvarné počiny na dvorečku komentovala hrubým způsobem a nikdy nepochopila hloubku mých kreativních hrátek. Nesnášela mne a nezvládla pojmout fakt, že mám garáž a auto, co není v garáži.

Pak přišel rok 2010, ale to už je jiná historie, plná různobarevných paruk, o kterých budu psát v následujícím blogu...