Z roku 2010 mám asi 30giga fotek, proto je lepší se o něm rozepsat podrobněji...Vše začalo na Silvestra, tam jsem poprvé přivezla paruky všech možných barev a typů. Slavili jsme v komorní sestavě, ale legrace to byla obrovská.

To už jsem jezdila v "novém" autě, stále plánujíc ty bílé tečky na červeném podkladě, proto jsem zakoupila v bazaru auto červené. Ano, s tím jsem do autobazaru přišla jako správná žena, vybírající nové auto. "Chci červené". Prodali mi starého volskwagna, který mne trápil, kudy jezdil.

S ním jsem dojela poprvé do vietnamské tržnice SAPY, království nesmyslů, kde jsem sháněla stále nové barvy a typy paruk. SAPA je opravdové bludiště, v uličkách, které vypadají naprosto identicky, na vás hledí šikmé oči pod černou přilbou vlasů a všichni vypadají též naprosto stejně. Nicméně po čase už jsem se tam jakžtakž začala orientovat a bláznivě utrácela za paruky, které se staly mou obsesí pro rok 2010.

Fantazie pracovala opět na plné obrátky. Nejenže je to velká zábava, nasadit si paruku, ale má i umělecký podtext. Každému sluší jiná barva nebo jiný typ, v každé paruce se cítí člověk jinak. Parukaření je prostě kreativní činnost velkého formátu a já jej dovedla opravdu k dokonalosti. Na nějaké party si dokonce muži přede mnou klekali, abych jim mohla paruku nasadit, připadala jsem si jako královna.

Hlavním centrem parukaření se stal můj oblíbený latinskoamerický bar La Casa Blů na Starém Městě. Tam jsem spontánně vymýšlela různé paruka-party a zvala nebohé kolegy z korporátu a jiné přátele na oparukování. Do paruk se nasoukala občas i svolná obsluha nebo sám majitel. Přispívalo to přeci k silnému geniu loci tohoto magického místa uprostřed Prahy. Říkali mi "peloca" od slova "peluca"-paruka a "loca"-bláznivá. S parukami jsem vyrážela i do klubu Roxy, Chapeau rouge či do Crossu. Někdy jsem měla i obchodní úspěch a nějakou paruku sem tam prodala.

Věrným přítelem každé paruka-party mi byl zapůjčený foťák Lumix, kterým jsem fotografovala mé kreace, tenkrát se ještě na mobily tak nefotilo. A tak se můj  starý počítač plnil gigabajty fotografií různých známých i neznámých lidí v parukách.

Pak přišlo jaro a já se s pytlem plným paruk dychtivě vydala i za hranice klubů v centru města...